- Jak jste se dostal k produktovému/průmyslovému designu? Co Vás inspiruje?
Designu se věnuji už od střední školy, kde jsem studoval design hraček. Pak jsem pokračoval studiem produktového designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Přemýšlel jsem i o sochařině, ale nakonec design zvítězil nad figurálním sochařstvím. Asi převládl i můj zájem o techniku.
Inspiruje mě všechno. Cokoliv. Hudba, tvary, zkroucený suchý list, otevírání dveří v tramvaji, spojka na lešení, exkurze v továrně, nějaký problém, který je třeba vyřešit, prostě všechno. Stačí se dobře dívat kolem sebe. Jsou to vjemy – vizuální nebo funkční podnět z okolního světa. Analýza, kdy se snažím pochopit podstatu problému, technické možnosti a potřeby člověka. Syntéza, kdy všechny tyto střípky – umění, techniku, emoce i funkci – spojím do jednoho smysluplného produktu. A tak pořád dokola.
- Jste pedagogem na FA ČVUT v Praze a vedete ateliér produktového designu. Jak vnímají budoucí designeři design nyní v době AI? Cítíte osobně rozdíl oproti Vašemu startu v této oblasti?
Řekl bych, že studenti pořád věří, že studovat design má smysl, když si to vybrali jako studijní obor. AI (umělou inteligenci) vnímám jako nástroj k práci. Vlastně je to dost velká paralela k tomu, když jsem studoval já. V té době byl začátek boomu práce na počítači, nejdříve 2D programy, pak vzápětí 3D. Také se říkalo, že počítače design zničí, všechno bude dělat počítač. Počítač všechno nedělal, pořád zůstal tvůrce, jen se změnily nástroje vyjádření. Před námi to byla tužka, hlína, sádrový model. Za nás přišly počítače. Vyměnili jsme hlínu za 3D model a později sádru za 3D tiskárnu. Nicméně, nutno přiznat, že schopnost kreslit, umět vymodelovat tvar a udělat model ze sádry byla vysoce selektivní dovednost a známka kvality. Počítač tyto dovednosti trochu zdevalvoval a umožnil daleko většímu počtu lidí stát se designérem, protože přišla nová možnost jak formulovat myšlenku, tvar, design. Nyní přišla umělá inteligence, která tuto hranici ještě více rozostří. Snažím se studenty učit, že umělá inteligence má být nástroj pro vyjádření jejich ideje, nemá to být tvůrce ideje. Např. nyní na konci semestru studenti dělali v AI fotorealistické rendery interiéru se zakomponovaným návrhem vlastního designu nábytku. Když se naučili napsat správně prompty, bylo velice efektivní a rychlé. Renderování v klasických 3D programech by trvalo daleko déle a nebylo by tak dokonalé. To je cesta, jak AI správně využít. Jako nástroj k vyjádření vlastní, lidské ideje. Ne jí našeptat vymysli mi „tohle“. Ale riziko tu je a devalvace práce designéra asi zase přijde…
- Již řadu let působíte jako jeden z hlavních designérů pro Lucis, kde musíte kombinovat design se světlem. Je to pro Vás větší výzva, než navrhovat produkt, který nesvítí?
Výzva je to vždy. Nezáleží, jestli výsledek má být svítidlo nebo jiný produkt. Kdyby to nebyla výzva, tak to bude dost nuda. Srovnávat například design židle s designem svítidla je v podstatě nemožné. Každý produkt si žádá specifický přístup, jiné materiály a odlišný způsob uvažování. Spojujícím jmenovatelem však zůstává snaha posunout hranice běžného a přinést na trh něco nového, co má smysl a přidanou hodnotu a zároveň pro výrobce potenciál prodeje. Neděláme věci na výstavu v showroomu, má nás to živit, výrobce i mě. Ale na svítidlech je pro mě inspirující, že zadání má spoustu technických parametrů, které je třeba skloubit nebo respektovat. Svítidlo je technicky komplexním zařízením. Designér se zde stává napůl inženýrem: přemýšlí nejen nad koncepcí a designem, ale i jak intenzivně má zdroj svítit, takže světelný výkon, barva světla, směr světla. Dále termomanagement, LEDky vydávají teplo, které je třeba někam odvést nebo někudy vyzářit. A v neposlední řadě samozřejmě konstrukce vnitřní elektroinstalace. Jako designér to nemusím všechno vyřešit, ale musím chápat, jak to funguje a ovlivňuje design.
A pak ve výsledku promlouvá i to, že svítidlo vypadá jinak jako objekt, který je zhasnutý a jinak když svítí. Musí být esteticky soběstačné, i když zrovna „nic nedělá“, nesvítí. Cvaknutím vypínače pak vše změní. Původní tvar, hmota a barva nebo struktura materiálu mohou ustoupit do pozadí a dominantou se stává samotné světlo a stín. Atmosféra v místnosti, kterou svítidlo vytvoří.
- Kterou řadu svítidel od Lucisu považujete za nejzdařilejší?
Často dostávám otázku, na který z mých designů nebo produktů jsem nejvíc pyšný. Odpověď je překvapivě jednoduchá: Asi vždycky na ten poslední. Není to tím, že bych zapomínal na starší kolekce svítidel a jejich kvality. Ale vývoj je jako živý organismus, pořád nějaká evoluce. Testujeme nové materiály, posouváme hranice technologie výroby, možnosti optiky, vnitřní elektronika je menší. Věřím, že se posouváme a nová svítidla jsou lepší než ta předchozí.
- Nyní se uvádí na trh doplnění řady svítidel JUNO, kde se k úspěšné závěsné variantě svítidel přidává přisazená varianta svítidla. V čem spočívá výjimečnost celé řady s ohledem na produktový design?
Svítidlo Juno sází na nadčasový, čistý a minimalistický tvar. Nepůsobí v prostoru agresivně, ale je elegantním doplňkem. Nicméně může prostor i barevně akcentovat, protože je dostupné ve více barevných variantách a velikostech. Právě asi v barvě spočívá výjimečnost celé řady. Svítidlo může být vyrobené jinak barevné uvnitř a jinak zvenku. Technologicky je zajímavé lemování kovového výlisku. Nově je řada doplněná o stropní, přisazenou variantu. Ideální pro místnosti s nižšími stropy, kde nelze použít závěsnou variantu.
- Záběr Vaší práce je velmi široký – od navrhování nábytku, přes design hraček až po kolekce svítidel. Co je Vám nejbližší?
Řekl bych, že určitý širší záběr je ku prospěchu. Člověk se tak nezacyklí těmi samými tématy a získává odstup. Nejbližší je mi když musím řešit zároveň nějakou inovaci, posun produktu, k tomu nějaký zapeklitý technický problém nebo se vypořádat s nějakou technologií a do toho samozřejmě ještě tvar. A mám velice rád sériovou výrobu. S tím souvisí podstata designérské práce. Vymyslet dobrý design, který jde dobře vyrobit a ještě dobře a smysluplně funguje pro uživatele.
- Čemu se věnujete v současné době?
Dělám teď hodně Merkury, přesněji řečeno vývoj nových kovových stavebnic Merkur. Stavebnice se vyrábí 100 let. Fascinuje mě, co se s tím dá pořád dělat, i když se použijí původní díly, ale zvolí se jiná míra stylizace, nebo když jsem přišel na nový způsob postupu stavby. Snaha kolekce nějak oživit, přiblížit do současnosti. Neřekl bych, že si děti hrají méně, ale hrají si kratší úsek dětství. Nicméně pořád je hra stejně důležitá, rozvíjí představivost a fantazii, stavebnice rozvíjí technické a konstrukční chápání a jemnou motoriku. Dobrá průprava pro malé budoucí designéry.
V hlavě se mi honí spousta dalších věcí, ale někdy mám pocit, že se buď země točí rychleji, nebo jsou dny kratší. Nevím. Nestíhám to té hlavy vysypat na papír…
